GEOLOVCI - 5. setkání

Letošní rok mě připadá jako bych již měl za sebou "100" jarních kilometrů a konečnou tečkou byla exkurze v rámci 5. setkání GeoLovců, uskutečněná 30. května. Sraz v 9.30 u turistického přístřešku Pod Děvínem přináší po měsíci a půl vřelé setkání s geonadšenci, které je nutné i řádně pokřtít nejen dobrým slovem, ale i něčím speciálním. To si však nechám pro sebe. 

V celku hojném počtu se hnedka ujímám slova a všechny seznamuji s tím, co nás dneska čeká a apeluji na jejich fyzičku, která zatím není podstatná, jelikož se hlavou honí pouze myšlenky již vyrazit na výlet. Přesto se neubráním nějakému základnímu výkladu o geomorfologii okolí Hamru na Jezeře a v tomto kontextu zadává Veronika i úkol dnešního dne. Pracovní list s mapovou aktivitou. Na konci našeho putování se teprve ukáže, kdo a jak poslouchá a vnímá vše okolo sebe.

Vyrážíme s nadšením vstříc hradu Děvín. Z původního záměru šplhat přímo do prudké stráně Děvínu upouštím s tím, že se na zajímavosti a tajemství kopce dostaneme i po snadno přístupné turistické stezce, a že si stejně adrenalinových výstupů dneska ještě užijeme hodně. Tak proč se vysilovat hned na začátku.

Děvín, je úžasnou exkurzní lokalitou, kde frekvence turistů je jako v nákupním centru. Potkáte tu tolik lidí, že je nestačíte ani spočítat. Problém nastává až tehdy, kdy vám splývají jednotlivé skupiny. Naštěstí se všichni hlídáme navzájem a tak můžeme začít s trochou toho adrenalinu. Po výkladu Kamila o tom, kde se v pískovcích vzalo železo, sestupujeme po středověkém schodišti ke studni, kam jen málo kdo zavítá a není se čemu divit. Vždyť odtud by se dalo sáňkovat v jakémkoliv ročním období. Přesto si myslím, že pro začátek našeho dlouhého putování, se stal tento sestup a následně ještě těžší výstup, první známkou toho, že je třeba se zamyslet i nad tou fyzičkou. Na popud toho padla zásadní otázka: Už bude svačina?

Posílám všechny si užít posledních výhledů z bašty hradu Děvín, jelikož brzy již výhled zcela zastře listový majestátních buků a poté se hned rozdělujeme na dvě skupiny. Vést totiž konverzaci na v celku úzkém schodišti s více jak 20 osobami není reálné, a aby byl někdo ochuzen o výklad o polzenitech, to bych si musel pak vyčítat, jaký to jsem vlastně průvodce.

Po určité chvíli se již na nás druhá skupina tlačí s dotazem, že můj hodinový výklad první skupině je již nebaví, a že i oni by rádi chtěli prohlédnout kulový rozpad polzenitu a zjistit co se nachází v té díře pod tou šedivě vypadající skálou. Proto postupujeme dál do hradu a další necháváme osudu výkladu Kamila.

Máme tím pádem trochu času a tak se usazujeme na nádvoří hradu a čekáme na ostatní, až se pokochají polzenity a následně se připojí k nám. Čekání je nakonec delší než jsme si mysleli, ale přežili jsme to, jen díky svačině. Když jsme se zase všichni seskupili tak jsem začal s rychlým průřezem dějinami Děvínu s ponecháním si několika skutečností k těžbě železné rudy.

Po prohlídce hradu sestupujeme k vstupnímu portálu druhé štoly. Z obří tašky vytahuji hornické přilby, které okamžitě mizí na hlavách dětí. Odmykám tak jedno tajemství, které již několik účastníků chtělo již dávno prozkoumat. Postupně se uvnitř vystřídají skoro všichni. Daleko zajímavější bylo vylézání novodobých horníků ze štoly, všichni si s sebou nesli nějaký ten sediment nalepený na kalhotách a mikinách, ale všichni vycházeli šťastní a spokojení. Dobrá práce.

Pokračujeme dále po žíle směr Hamerský Špičák s dvěma zastávkami v lomech na sedle, kde se podivujeme práci starých lamačů kamene. Slova se ujímá Kamil a odborně vysvětluje několik pojmů sedimentace, vrstevnatosti, prostě takové té odborné "hatmatilky". Pro ty, co to stejně za minutu hned zapomněli, jsme to pojistili výkladových slovníkem pojmů, který jsme každému předali spolu s pracovním listem.

Zde nastává opětovné dělení skupiny. Před námi stojí další terénní výzva a tím je stoupání na Hamerský Špičák. Zejména starší účastníci se proto oddělili a raději tento kopec obešli po bezpečné stezce. Ti odvážní stoupali přímo vzhůru vstříc osudu Hamerského Špičáku, a že to byl výstup. Nadruhou stranu vynechat pozůstatky po těžbě železitých rud z 18. století nelze. Po sestupu dolů se znovu shledáváme s ostatními a vyrážíme na nedaleký Schachtenstein. Tedy největší dobývku po těžbě železných rud na Českolipsku. Vysvětluji, že je potřeba se dívat na toto hornické dílo i z jiných uhlů a pak to úplně zcela jinak vynikne.

Uzavíráme téma těžby železa a otevíráme nové a to těžbu uranu. Však Široký kámen se k tomu sám nabízí. A jaká tajemství i samotná skála ukrývá, to si můžeme jen domýšlet. A že je ta naše skupina geolovců opravdu domýšlivá, u brány ke štolám vyrubaných v Širokém kameni s cedulemi v majetku Policie ČR vznikají hnedka konspirační teorie o ukrytých raketách, no prostě scifi, které vybízí po chvíli k úvaze všech přítomných.

Raději odcházíme směrem na skalní Divadlo, kde probíhá společné focení a pak se všichni po vyhlášení úkolu hledání železivce ve tvaru srdce a kříže rozbíháme po okolí skalních výchozů. Co se železivců týká, jsou zde asi ty nejkrásnější a nejmohutnější železité inkrustace, trubky a konkrece, ale najít železité srdce, to vyžaduje velkou dávku představivosti. Proto není divu, že někteří objevili i železité pantofle atd., nápaditých názvů padalo opravdu hodně.

Zde se již část účastníků loučí a opět se tedy rozdělujeme a se zbytkem skupiny se vydáváme směr Nová Lužice a Novinská hůrka. V místě, kde stály těžní věže č. 6 a 7 uranových dolů, vytahuji kopii fotografie původního důlního areálu, po kterém dnes zbyla jen zarůstající planina. Je to až nepředstavitelné, co všechno zde stálo. Dnes to již připomíná defakto jen sloupy elektrického napětí.

Opouštíme planinu a před námi je poslední prudký výstup. Dokonce i ti, co se dovedou bavit průběhu jakéhokoliv výšlapu, zde utichají, že by únava. Z vrcholu jsou nádherné výhledy, ale také se dají najít zkamenělí živočichové druhohorního moře. To druhé se nám již podařilo v úpatí kopce a jeden z geolovců objevil nádherný vzorek se zřetelnými průřezy korálů. Později toho objevujeme víc, ale vesměs se jedná jen o drobné ústřice.

Čas neúprosně kvapí a tak sestupujeme, díky žravým mravencům defakto prcháme dolů vstříc poslední dnešní lokalitě a tím jest Kavčí skála a Trpaslík. Pohled na bezlesí v širokém okolí skály v nás vyvolává rozporuplné názory, ale musíme uznat, že výhledy jsou zde nezapomenutelné. Ještě trocha geologie a hodiny odbíjejí půl šestou večer a tak míříme zpět k autům pod Děvín. Zde schválně kontrolujeme vypracované pracovní listy a jsme překvapeni, jak všichni aktivně pracovali až do konce. Jste úžasní.

Tak zase příště. Petr Mužák