Tělesa mladých vulkanitů

Mladé vulkanity na území geoparku tvoří dvě skupiny. První jsou bezpyroxenické olivinické nefelinické melilitity až olivinické nefelinity s melilitem, tradičně označované jako horniny polzenitové řady. Jsou datované do nejmladší křídy až paleocénu (Ulrych a kol. 2011, 2014). Mladší skupina těles je tefritového až bazanitového složení a časově spadá do oligocénu. Přehled radiometricky (metoda K-Ar) datovaných těles vulkanitů na území Geoparku Ralsko je uveden v tabulce.

Tělesa hornin polzenitové řady tvoří především výplň struktur směru SSV – JJZ, které se otevíraly v důsledku silného stlačení severo-jižního směru na samém konci křídového období. Proto se jejich výskyt soustředí do severní části území Geoparku Ralsko, kde se uvedené tlakové napětí přednostně uvolnilo přesmykem na lužickém zlomu a deformací jeho podložní (t. j. jihozápadní) kry. Právě oblast Hamru a Osečné je místem, odkud byly polzenity Scheumannem (1913) uvedeny do světové literatury (něm. Polzen = Ploučnice). Složením přecházejí od nejstarších olivinických melilitolitů (intruze jižně od Osečné) přes mikromelilitolity (Děvín, Hamerský Špičák, Velká ralská žíla) až k melilitickým olivinickým nefelinitům tvořícím žilný roj tzv. Čertových zdí mezi Osečnou a Českým Dubem, viz Pivec a kol. (1998). Těleso kolem Osečné má svým způsobem centrální charakter pro danou oblast: jde o ložní žílu až lopolit uložený v hloubkách kolem 200 m na ploše 19 km2. Některé žíly souboru Čertových zdí, ukloněné strmě k ZSZ, z tohoto tělesa vybíhají a svými jz. výběžky zasahují na území Geoparku Ralsko, kde tvoří morfologicky výrazné hřbety: např. Západní Čertova zeď nebo Velká Čertova zeď. Žíly hornin polzenitové řady jsou hojné i na Mimoňsku a Dokesku, často jsou však silně rozložené na směs jílových minerálů a oxihydroxidů železa: např. Velká ralská žíla na jižních svazích Ralska, žilný systém mezi Jelením vrškem a Liščím vrchem v polesí Boreček a na Malé Čertově zdi u Ploužnice (Adamovič 1997).

Výchoz polzenitové žíly u přístupového schodiště na hrad Děvín.

Sloupcovitá odlučnost bazanitu na východní stěně Velkého Jeleního vrchu (513,9 m).

Proniky mladších tefritů až bazanitů jsou naopak spojené s tahovým napětím, jehož hlavním výsledkem byl vznik příkopové propadliny směru SV – JZ zaplněné povrchovými vulkanickými produkty – tzv. oherský rift. Jejich výskyty se tedy soustředí spíše do centrální a jižní části Geoparku Ralsko a zvláště do blízkosti strážského zlomu (viz Tektonika), který tvoří jv. omezení příkopu oherského riftu. Vynikají především vypreparované pně čedičových i znělcových hornin jako Dub a Velká a Malá Buková (olivinický nefelinit), Borný (nefelinický nebo analcimický tefrit) nebo Ralsko (sodalitický tefrit). Velký a Malý Jelení vrch jižně od Hamru (bazanit) jsou kombinací žíly směru SSZ – JJV a pňů. Pravé žíly této skupiny na Dokesku mají téměř výhradně průběh SSV – JJZ. Jsou to např. žíla v hrázi Máchova jezera (nefelinicko-analcimický bazanit) a žíly téhož směru v hrázi Břehyňského rybníku a na Mlýnském vrchu nebo na Havraní skále u Hradčan (vše sodalitický trachyt), žíly ve Vranovských skalách a u Pavlína (tefrit) a dále žíly u Veselí a tzv. Střelniční žíla v Doksech (camptonit–wesselit).